Říkala jsem si, že až udělám základní školu, tak bych chtěla být cukrářka. Netoužila jsem nikdy po vysoké škole anebo nějakém lepším vzdělání. Už od malička mě totiž bavilo s babičkou péct cukroví anebo dělat různé dorty. A bylo mi úplně jedno, jestli sladké buchty jsou třeba pečené anebo nepečené. Samozřejmě, že nepečené věci jsou vždycky nejlehčí. A jsou taky nejrychlejší. Tohle tedy jsem si alespoň myslela já než, když mi babička řekla, že ty nepečené věci kolikrát trvají někdy déle než ty pečené. A důvod mi hned vysvětlila, protože já jsem to vůbec nechápala.

A potom mi to došlo, když mi to řekla. Nepečené cukroví anebo nepečené dorty musejí potom samozřejmě v ledničce ztuhnout. A to někdy celou noc nebo dvacet čtyři hodin. Takže je úplně jasné, že dvacet čtyři hodin je delší doba než nějaká chvíle pečení v troubě. A musím říct, že pečení mě vůbec nepustilo. Takže po deváté třídě jsem se ihned hlásila na cukrářku.

A měla jsem štěstí, protože mě vzali hned na první pokus. A ještě větší štěstí jsem měla, že cukrářská škola byla hned v našem městě. Opravdu více jsem si přát nemohla. Nešlo mi sice tak o kvalitní vzdělání, ale chtěla jsem umět nějaké řemeslo. Nějaké kvalitní české řemeslo, které bude potřeba stále. A které nevyjde z módy. A právě je jasné, že cukrařina a pečení nikdy z módy nevyjdou. Protože péct se bude každý den. A tohle mi nikdo nevymluví. A od té doby jsem velmi ráda, že jsem cukrářskou a jsem na to pyšná. Taky moje skvělé dorty vyhrávají první místa v různých cukrářských soutěží. A taky mám stále nové a nové zakázky na další moje vyhlášené dorty. Jsem ráda, že moje dorty všem chutnají. Taky dělám zákusky. A musím říct, že to není někdy jednoduché. Dokonce i taky v cukrařině je vzděláni v tomto oboru docela důležité. tady jde o vzdělání tedy spíše ruční.